S provinilým výrazem, přikrčeni na sedačkách jíme s Martinem rychle toast a sušenku, pijeme potichu...
V autobusech společnosti Katev, kterou jsme si pro svoji cestu vybrali
se totiž jist nesmí, jídlo nesmí být ani na palubě autobusu. Řidiči,
kteří tento zákon pravděpodobně sami vymysleli, jdou cestujícím
příkladem a opravdu nic po cestě nejedí ani nepijí (tudíž nedrobí a
nebryndají), zato kouří - to jediné se také toleruje i cestujícím.
Nejprve nás to překvapilo, obzvlášť poté co jsme se nedávno oba smáli
podobně zkušenosti jiného cestovatele, který stejný zážitek s autobusem
rovněž bulharské společnosti barvitě vylíčil ve svém cestopise. Nakonec
se ale ukázalo, že najíst se bez větších potíží stíháme o pravidelných
zastávkách nebo tajné jako všichni ostatní cestující. Na důvod
nefunkčnosti společnosti inzerované toalety jsme se řidičů,
připomínajících spíše vyhazovače oblíbeného new yorkskeho klubu, raději
ani neptali...
Vzbudili jsme se v Sofii, kde pro nás cesta s bulharským
dopravcem Katev končila, do Istanbulu jsme pokračovali na palubě
luxusního autobusu společnosti Metro (doporučujeme). To je poprvé, kdy
vidím vnitrozemí bulharska. Ač Sofii a Plovdivem jenom projíždíme,
přesto na mě udělali nezapomenutelný dojem. Dojem, že pokud se cokoli
skleněného rozbije (ať už autosklo, okno nebo výloha) ke spravení
dokonale postačí správně velký kus alobalu. Naopak okouzlující byly
vesničky se spoustou ovocných trhů, oslů, alobalu, povozů s koňmi a
pastevců... Zastavil se tu čas. A vůbec nic tu nikoho netrápí... ani
pokud v tom nesnesitelném horku nemáte klimatizaci - všudypřítomný
alobal totiž perfektně tepelné izoluje, čímž zaručuje příjemný chládek
po celý den.
To důležité ale je, že nás obě společnosti dopravili kam jsme
potřebovali včas, bezpečně a ochotně - a to víceméně i v případě šoférů
vyhazovačů. Byli jsme spokojeni.
Délka cesty: 32 hodin
Přestup: Sofie
Cena: 2115 Kč