Prasata a muslimové - to nejde moc dohromady. Přesto Minangkabauci pořádají pravidelně lov na divoká prasata. Ne tak ani kvůli masu...
Ráno nás probouzí bubnování na střechu - že by konečně začlo to obávané období dešťů? V deset ale přestává a proto vyrážím s Davidem, kterého jsme potkali v Bukittinggi, na lov prasat. Jura zůstává a snaží se vyléčit svoji zatím neidentifikovatelnou nemoc.
Po krátké cestě minibusem přijíždíme do vesničky, kde se začínají shromažďovat chlapi s kopími a specielně vycvičenými psy. Máme štěstí, protože se nás ujímá anglicky mluvící Mehmet, takže se můžeme dozvědět něco o tradici lovu na prasata.
Divočáci, hojně žijící v džungli, dost často rozrývají farmářům jejich rýžová políčka a vynaložená práce tak přijde v niveč. Proto jednou za tři měsíce pořádá každá vesnice lov na prasata. Toho se účastní nejen mužští obyvatelé příslušné vesnice, ale i několik skupin z vesnic okolních. K lovecké výbavě patří specielně vycvičení psi - takoví, kteří dokáží divočáka vyčmuchat a zároveň na něj i zaútočit. S útokem mu pomáhá pán s kopím, případně i další chlapi bez psů, vybaveni mačetou anebo nožem. Muslimové samozřejmě vepřové nejedí a tak maso slouží jako potrava psům. My ale muslimové nejsme, proto jsme se na lov vybavili nožem a igelitkou na vepřové steaky.
Tolik teorie. Díky počasí (opě začalo pršet) se dnes ale sjelo méně jak 100 lidí. Náš lov měl začít v 10.00, ale ještě o půl hodiny později sedíme ve vesnici a klábosíme. Nakonec přeci jen zavelí náčelník s megafonem a přesouváme se do džungle. V té se pohybujeme značně chaoticky, rozdělujeme se na několik skupin a vždy pravděpodobně obkličujeme část území. Tak by to asi mělo být, ale ve skutečnosti se vždy ve skupině někam přesuneme, chlapi si zapálí a čekáme na pokyn z megafonu. Za chvíli následuje další přesun. Pochod džunglí je zajímavý, nikdy bych neřekl, že se dá po džungli tak skotačit cestou necestou. Občas jdeme potokem, když není lepší cesty. Jelikož ale prší, ani to nevadí.
Jedinou nepříjemností jsou pijavice. Je jich všude plno a dokáží vlést i do mých trekových tenisek. Kousnutí od pijavice nebolí, při první vycházce džunglí jsem si jich ani nevšiml. S těmito zvířátky jsem se seznámil, až když mi začala rudnou ponžka. Pijavici stačí posolit a ona se za chvíli pustí. Nejhorší je ale krvácení potom, protože pijavice vpraví do rány protisrážlivé látky, takže krev teče ještě minimálně hodinu.
Místní si ale s pijavicemi příliš starostí nedělají. Někteří jdou úplně bosky, ostatní mají pantofle. Na druhou stanu alespoň vidí, když jim nějaká pijavice leze po noze, takže ve skutečnosti jsou chráněni lépe než my. Po třech hodinách 'lovu' stále žádné prase. Ale organizace je dokonalá. Přesto, že se dle mých chabých orientačních znalostí pohybujeme 'někde v džungli', najednou se jako zjevení objevuje stan s ženami. Na ohni se vaří rýže, v konvičče bublá voda na čaj a v hrncích je připraveno býčí maso a pečené ryby. Ty chlapi si to ale umějí zařídit! Mehmetovi dcery nám servírují čaj, ostatní obědvají a hodnotí dnešní lov. Zatím žádný úlovek, ale snad se zadaří odpoledne.
Po chvíli proto znovu vyrážíme prozkoumat další území. I psi už jsou z toho trochu nervózní, občas se někteří se pouští sami do sebe. Přesováme se postupně zpět k políčkům a místní nám alespoň ukazují kávové keře a strom 'skořicovník'. Kolem třetí hodiny odpolední se celá výprava vrací do vesnice. Lov skončil dobře - žádné prase sice nebylo uloveno, ale to je dobrá zpráva, protože to znamená, že se podařilo prasata vyhnat z okolního území, takže nebudou škodit na poli. Hezky jsme to chlapi zvládli, manželky na nás mohou být hrdé :-)
