Národní park Kerinci Seblat je největším národním parkem na Sumatře, ovšem na většinu jeho území se dá dostat jen ztěží - všude samá džungle. Jediná msta přístupná pro normálního cestovatele se nacházejí nedaleko vesnice Kersik Tua - je to sopka Kerinci a jezero sedmi hor.
Ovšem dostat se do 200 km vzdálené vesnice není vůbec hračka. Indonéský způsob dopravy nás dokáže překvapit i po 3 týdnech cestování. Normálně se dostáváme na jakékoliv místo ve městě tak, že si stoupneme na kraj silnice a mávneme na první 'oplet' (dodávka se sedačkama), co jede kolem. Po vyřčení destinace tam auto buď jede, anebo nejede a v tom případě nezklame druhý nebo třetí pokus. Ovšem terminál v Padangu je výjimka. Přes veškeré naše snažení jsme stále nemohli najít ten správný oplet a lidé se na naše dotazy tvářili nechápavě anebo nás posílali z jedné strany ulice na druhou. Výsledek byl ten, že když jsme se na terminál vzdálený 15 km od města dostali, poslední autobus nám při smlouvání o ceně lístku ufrnkl. K tomu začalo pršet a přestalo jezdit MHD zpět do města, protože když nejezdí autobusy, nejezdí lidi a nejezdí ani MHD. A to bylo teprve 6 večer.
Druhý den to zkoušíme znovu - to už se nám podařilo zjistit, že oplety na terminál jezdí ze specifického místa a na rozdíl od ostatních odjíždějí, až když jsou plné a nepřibírají nikoho cestou. Ovšem na terminálu nás čeká další nepříjemné překvapení - autobus jede až za 7 hodin. Po 7 hodinách si troufáme tvrdit, že jsme odborníci na Padangské centrální autobusové nádraží - vlezli jsme všude, kontrolní věží počínaje a všemi třemi firmami se záchodky konče. Autobus vypadal z venku celkem hezky, nově natřený s obrázkem slona. Ovšem na opravu interiéru už asi nezbyly peníze. S Jurou jsme se shodli, že v autobuse museli vozit několik let uhlí a až pak ho uvolnili k přepravě pasažérů. Sedačky totiž byly úplně černé, původní barvu potahů jsme mohli jen hádatt. Odjezd a autobusového nádraží a výjezd ven z města se protáhne vždy minimálně na hodinu, nehledě na to, jak daleho se jede. Nejprve musí autobusem projít několik prodavačů oříšků, knihkupec s koránem a další muslimskou literaturou, pak několik hudebníků zahraje své songy na kytaru a poté už snad můžeme jet. Ovšem po pěti minutách se zastavuje, nakládáme pytle s melouny a opět ořísky, kytara, sušenky, knížky... Tentokrát jsme vyjížděli hodiny dvě, Padang je přeci jen 700 tisícové město. Daří se nám zabrat zadní sedačku, takže máme i relativně hodně místa na nohy. Bohužel ani převodovka autobusu asi nebyla nejnovější, proto po dvou hodinách zastavujeme a začíná se spravovat. Je již tma, řidič vytahuje kladívko a šroubovák a jeho kolega mu zatím svítí zapalovačem. Z autobusu vytéká nějaká kapalina, proto v zájmu o naši bezpečnost půjčuji řidiči čelovku.
Po chvíli opět naskakuje rychlost, ale ne na dlouho. Opravujeme ještě celkem 5x, než nás řidič vysazuje ve vesnici Kersik Tua. Po 10 hodinách jízdy jsme slavně překonali 200 km vzdálenost!
