"you will see", byla jediná reakce na oprávněné dotazy ohledně důvodu našeho zadržení na libanonské státní hranici...
odpověď na to co bylo hlavním problémem a proč celní kontrola zabavila
Marťasův pas nepřišla ani po dvou hodinách...zato se dostavila drsná
legrace v podobě příkazu k nasazení želízek a připoutáni ke kovové
posteli.
Všechno začalo normálně, spolu s ostatními cizinci (asi našeho
věku) jsme předložili ke kontrole pasy a čekali na vystaveni víz, svůj
pas jsem dostala zpět, ale Martinovi se ho celníci (sympaticky ozbrojeni pouze samopaly) zdráhali vrátit. Za okamžik nás vřele pozvali
do vedlejší kanceláře, která byla vybavena vším co má mít správná
zadržovací cela. Kávu nám nenabídli. Ten zlý teatrálně odhodil pas do
šuplíku a nekompromisně jej zamkl. Během první hodiny jsme vyrozuměli,
že největší kámen úrazu tkví pravděpodobně v nedostatku znalosti
geografie obou celníků. Těm se totiž špatným přepisem jména Kolář na
Kollar podařilo v databázi vyhledat jakéhosi Martina Kollara z
Bratislavy (zdravíme!). Na tento nedostatek jsme se snažili během druhé
hodiny upozornit, ale neměli jsme šanci. V průběhu našeho pobytu se
"kancelář" zaplnila... V těsně místnosti přibyla plačící stařenka a
jakýsi velký arab, kterého připoutali doopravdy, ne jen z legrace :). O
několik plodných telefonátu a čtyři teatrální odhození pasu déle byl
nás případ uzavřen s dosti nejistým výsledkem a naprostým znejistěním
obou celníků o rozdělení Československa.
Bejrút
Bejrút je jeden velký protiklad. Centrum se pyšní velkolepými
novostavbami, nejluxusnějšími vozy a drahými obchody, i když na první
pohled je vidět jak moc je poznamenány nedávnou válkou. Turistický ruch
se tu ještě stále nevzpamatoval, bulváry byly poloprázdné, lemované
vojenskými hlídkami (mnohdy jenom jimi). Vlastně celý downtown je
uzavřeny a obehnány ploty, u jednotlivých vstupu stojí hlídky a
kontrolují všechny, kteří se rozhodnou centrum navštívit, dát si zde
předraženou kávu v luxusní restauraci nebo posedět na lavičce v parku.
Vlastně celý Bejrút je jeden velký check point. Jakmile vybočíte z
centra setkáte se ale s naprostým opakem a do oči vás praští špinavé
polorozbořené budovy.
Z prvního hostelu (Talal`s new hotel), doporučovaného ostatními
cestovateli i průvodcem Lonely Planet, nás naprosto nepochopitelné
recepční vyhodil. Přestože spolu s námi přišivší američany bez problémů
ubytoval. S místem také problém nebyl. Zkrátka se vyklonil z balkónu a
ukázal nám cestu jinam. Nechápeme. Druhý hotel byl sice drahý, ale zato
špinavý. Místní nás ale neobyčejně pohostinně pozvali, abychom s nimi
poobědvali. To jsme ještě netušili, že ošklivá místnost kde obědváme,
je náš budoucí pokoj. Na druhou stranu měl tenhle pokoj největší a
nejkrásnější balkón. Na třetí stranu, tento balkón majitele využívali v
době naší nepřítomnosti i přítomnosti. O sprše nemluvíme, ještě teď nás
straší ve snech. Neberte to za 25 dolarů.
Všem ale musíme doporučit výlet do předměstské části Junyeh
odkud vede lanovka na jednu z hor tyčících se nad Bejrútem. Je zde
nádherná vyhlídka, a zároveň jde o křesťanské poutní místo - Harisa. Za
tento tip děkujeme Tereze Doležalové z Prahy. Naše zvláštní poděkování
patří také Veronice Týmové, obě neváhaly riskovat vlastní trávicí
ústrojí a poskytnout nám pomoc v době nouze. Oběma tímto posíláme
poukaz na konzumaci nápojů v klubu Brázda v neomezené hodnotě.
Protože při zpáteční cestě jsme už nehodlali riskovat potíže na
hranicích, rozhodli jsme se najmout si z Bejrútu do Damašku taxi. V
ceně 23 dolarů pro oba byl totiž zahrnut i běžný úplatek pro celníky.
Byli jsme tudíž odbavení jako diplomaté a teď už si užíváme pohodu v
Jordánsku.
Promiň mi ty hrubky, mami!
