|
> Dobrý den,
> posílám Vám svojí zprávu jak jsme se dohodli. Omlouvám se za gramatickou a
> slohovou katastrofu a chaotičnost, zejména v druhé části vyprávění, ale během
> toho popisu jsem z toho dostal hrůzu a chtěl jsem to hlavně rychle dopsat a
> odeslat a protože jsem nad tím seděl celou noc, tak jsem už prostě neměl sílu s
> tím něco udělat.
>
> Na území Gruzie jsem vstoupil vlakem dne 15.11.2005 v ranních hodinách. Přestože
> jsem měl informace, že na Gruzínské hranici jsou různé problémy s korupcí atd.,
> byl to překvapivě nejjednodušší přechod hranice z celého mého putování. Prostě
> vybrali od celého vagonu pasy a asi za hodinu mě přinesli pas ze vstupním
> razítkem bez jakýchkoliv dotazů. Do Tbilisi jsem dorazil asi v 11 hodin a šel
> jsem se ubytovat do soukromého domku na adrese Chitaias 12 v domku bydlí babička
> se svojí dcerou a vnučkou, jejich jméno neznám. Toto cenově velmi výhodné
> ubytování mě doporučil jeden japonec, kterého jsem potkal ve vlaku a s kterým
> jsem také šel z nádraží a s kterým jsem pak spal v noci na pokoji. Jeho jméno
> neznám, ale mám jeho fotku. Druhý den jsem viděl, že je dobré počasí, tak jsem
> hned ráno se vydal na Didube, odkud měli jezdit maršutky do oblasti Kazbegi.
> Tento region jsem si zvolil, protože jsem se chtěl podívat kamkoliv na Kavkaz a
> bylo to jediné místo o kterém jsem měl bezpečně zjištěno, že je bezproblémové.
> Jinak jsem o Gruzii měl minimum informací, protože jsem původně počítal, že se
> bude jednat v podstatě pouze o tranzit a to že tam strávim také pár dní jsem se
> rozhodl teprve dva týdny předtím. Do Kazbegi jsem dorazil asi ve tři hodiny a po
> krátké procházce jsem se ubytoval v hotelu, jehož jméno si nepamatuji. V centru
> Kazbegi (u parkoviště autobusů a marshutek) jsou ale pouze dva hotely. Jeden
> větší, moderní a druhý malý skromnější. Já jsem se ubytoval v tom menším a jsem
> schopen ho bezpečně identifikovat. V tomto hotelu také asi provedli mojí
> povinnou registraci, protože si opsali můj pas do jakési knihy. Jinak bych asi
> tuto povinnost zanedbal. Ještě ten den jsem si udělal výlet k nad městem
> ležícímu kostelíku. Tam jsem potkal skupinu lidi, kteří se chystali na slavení
> svatby na meteorologické stanici a na dalším vysokoležícím kostelíku na svahu
> hory Kazbek. I když jsem věděl, že je to utopická myšlenka, tak jsem uvažoval o
> výstupu na tuto horu a tak jsem zvažoval, že se k nim přidám, ale pak jsem
> zjistil, že je to prostě nesmysl, protože nemám vybavení atd. a tak jsem nakonec
> odmítnul nabídku, že se k nim přidám. Slezl jsem tedy dolů, navečeřel se a šel
> spát.
> Další den jsem měl v plánu jít asi 16 kilometrů po cestě, která měla končit u
> ledovce v asi 3000 m.n.m. Toto mě poradil jako jedinou realnou možnost výletu do
> blízkosti hory Kazbek majitel hotelu. Nakonec jsem šel úplně nějak jinak a
> vylezl jsem na bezvýznamnou ale pěknou horu jižně od hory Kazbek. Cestou jsem
> potkal ony svatebčany a dokonce mám i jednoho na fotce.
> Další den (18.11.2005) jsem opustil hotel a měl jsem v úmyslu se jakýmkoliv
> způsobem dopravit na sedlo Krestovyj toto si prohlédnout a potom se buď ubytovat
> v lyžařském středisku na jižnim svahu tohoto sedla a nebo se už vrátit do
> Tbilisi (podle ceny ubytování a nálady). Šel jsem pěšky po silnici a stopoval
> auta. Neměl jsem ale štěstí, takže jsem se dostal pod začátek konečného stoupání
> na sedlo až někdy kolem 14.00 hodin. Potom mě zastavilo auto, které jelo přímo
> až do Tbilisi, tak jsem této možnosti se zadarmo a rychle nechat odvézt využil a
> sedlo jsem oželel. V Tbilisi jsem se ubytova ve stejném domku jako při mé první
> návštěvě Tbilisi.
> Ubytoval jsem se na dvě noci a další den jsem celý strávil prohlídkou a touláním
> se po Tbilisi. Nic významného se nepřihodilo.
> Další den (20.11.2005) jsem se neměl žádný přesný plán. Chtěl jsem se podívat
> buď někam do Kavkazské doliny a nebo jet prostě do nějakého městečka ležicího
> směrem k Turecké hranici a tam si vychutnat turisticky absolutně nezasaženou
> atmosféru (ted když se koukám na kvalitní mapu, tak bych asi zvolil město
> Samtredia). Nevěděl jsem ani v kolik jede vlak, ale když jsem přišel na nádraží
> tak asi za necelých půl hodiny odjížděl vlak směrem, který jsem potřeboval.
> Rychle jsem se rozhodoval kam jet a málem jsem se dopustil nepříjemného omylu.
> Jak jsem už říkal o Gruzii jsem neměl žádné informace a jediné co jsem bezpečně
> věděl, že nesmím do Abcházie a kde se tato nachází. Také jsem věděl, že nesmím
> do Jižní Osetie, která jsem ovšem nevěd. Díky blízkosti Abcházie jsem si myslel,
> že to je oblast relativně bezpečné Svanetie. Veden tímto omylem jsem rozhodl jet
> do Tskhinvali. Naštěstí mě pán, kterého jsem požádal o přeložení pro mě
> nepřečtitelných informací o odjezdech vlaků upozornil, že právě toto město je v
> problematické oblasti a že tam nemám jet. Zalekl jsem se a rozhodl se, že radši
> na Kavkaz už nepojedu. Chtělo se mě ale ještě znovu do hor a tak jsem se
> rozhodl, že se podívám na sedlo Tskhratskara. Toto sedlo jsem zvolil jednak
> proto, že je při cestě a především protože má, když nepočítám dvě téměř
> třítisícová sedla na Ruské hranici, nejvyšší nadmořskou výšku ze všech jednoduše
> po silnici přístupných míst na mapě kterou jsem měl k dispozici. Spěšně jsem si
> tedy koupil lístek do Khashuri a odjel tam vlakem. Z Khashuri jsem pokračoval
> autobusem do Borjomi a odtud masrutkou do Bakuriani, kam jsem dorazil příbližně
> kolem třetí hodiny odpoledne. Na výstup na sedlo už bylo málo času a navíc jsem
> se jsem pořádně nevěděl kudy se tam jde, ale ubytovávat se mě také hned
> nechtělo, protože na to zase bylo brzo a tak jsem pomalu šel směrem k tomuto
> sedlu s tím, že si zjistim nějaké informace atd. a pak uvidím co dál. Po asi
> třech kilometrech jsem došel až k místu, kde odbočovala silnice přímo na toto
> sedlo. Potkal jsem tam několik převážně podnapilých dřevorubců, kterým jsem
> sdělil svůj úmysl dostat se na sedlo a zeptal se jich, jestli tam pojede nějaké
> auto a v podstatě jsem se chtěl s nima spřátelit, aby mě pak do tohoto auta
> posadili. Řekli mě, že už žádné auto nepojede a utvrdili mě v tom, že lézt na
> sedlo hodinu před setměním je nesmysl, což jsem si do toho okamžiku nebyl
> ochoten zcela připustit. Nabídli mě ale, že můžu s nima strávit noc popíjením
> vodky ve vytápěné maringotce, že oni tam budou celou noc snad kontrolovat auta,
> které tam svážejí dřevo nebo něco takového. Vědom toho, jak bych ráno vypadal
> jsem tuto nabídku po chvilce váhání odmítnul a šel hledat konečně ubytování.
> Prošel jsem dva drahé hotely a v tom druhém mě doporučili ubytování v soukromí v
> jednom domku za slušnou cenu. Neznám jeho číslo ani jména majitelů, ale mám je
> na fotce a především jsem tento dům ukazoval při následujicích událostech
> policii a tato mluvila s majiteli. Po menšim dohadování jsem se ubytoval, došel
> si pro jídlo, navečeřel se a šel spát. Během noci se zhoršilo počasí, začal
> foukat vítr, takže když jsem ráno svým ubytovatelům sdělil svůj úmysl, že chci
> přejít sedlo upozornili mě na mě známý fakt, že to není za daného počasí
> nejlepší nápad a docela horlivě mě přesvědčovali abych tam určitě nechodil
> pěšky. Řekli mě, že tam jezději vojenská a auta a dřevaři a že mě určitě někdo
> vezme. O tom, že se nahoře staví nějaká významná stavba se nezmínili i když,
> uznávám, že jsem podle různých příznaků tušil, že tam něco takového je.
> Na tomto místě chci uvést, že jsem netušil, že se jedná strategicky extrémně
> důležitý plynovod a že do této oblasti je zakázán vstup. Silnice přes sedlo je
> vyznačená na mapě Gruzie jako standartní silnice a není tam vyznačeno žádné
> omezení. Na počátku silnice není žádný zákaz vstupu a dokonce ani žádný zákaz
> vjezdu (toto mám dokonce náhodou vyfocené). Nikde jsem nečetl žádné omezení
> ohledně vstupu cizinců do této oblasti. A o tom, že se tam staví plynovod jsem
> se dozvěděl v podstatě až od policie (prý je hluboko pod zemí a není tam nic
> vidět). Navíc Bakuriani je významné lyžařské středisko, tak moje návštěva tam
> nebyla až tak příliš nelogická a podezřelá. Z výše uvedeného se domnívám, že
> informace policie, že jsem vstoupil do pro cizince zakázané oblasti je první
> nepravdivá informace, kterou mě policie podala.
> Vydal jsem se pěšky nahoru s tím, že mě určitě dřív nebo později někdo vezme a
> že v nejhorším případě budu muset ujít, podle informací co mě poskytli místní
> lidé, asi 35 nebo 40 kilometrů pěšky do první vesnice za sedlem. Došel jsem k
> místu, kde odbočuje doleva silnice na sedlo (tam kde jsem měl předcházejicí den
> rozhovor s dřevaři) a po několika minutách jsem čekání, jestli něco nepojede
> jsem začal stoupat na sedlo. Po asi půhodině chůze se v dáli objevil Jeep a tak
> jsem ho začal stopovat. V autě byli čtyři dobře vybavení policisté ze
> samopalama, domnívám se že se jednalo o jednotku majicí na starosti střežení
> právě onoho plynovodu. Vystoupil asi jejich velitel a dost udiveně a trochu
> ustrašeně mě začal kontrolovat a vyptávat se. Vzhledem k tomu, že jsem se takhle
> osamoceně a podivně pohyboval už několik týdnů a policisté mě už párkrát také
> kontrolovali tak jsem mu s naprostym klidem ukázal doklady a řekl pravdivě svoje
> úmysly. Jediné co na nich bylo divné bylo to, že jsem nevěděl kde budu spát a
> vlastně do jakého města jedu. Dokonce mě ukázal i svojí průkazku, kde byly údaje
> napsány i anglicky. Jméno ani nic jiného jsem si nezapamatoval. Po chvilce jsem
> v něm vzbudil důvěru, řekl mě, že je všechno v pořádku, ale že do auta mě vzít
> nemůžou, že je to zakázané. Toto si asi po minutě rozmyslel a tak jsem mohl jet
> s nima. Asi v polovině stoupání zastavili a stopli za nima jedoucí džíp ve
> kterém byl sám hajný nebo někdo takový v zeleném obleku. Řekli mě ať jedu s ním,
> že on jede až nahoru a pak pokračuje dál do vesnice a snad dokonce až do
> Akhalkalaki. Dojeli jsme na sedlo a tam jsme, myslím na moji žádost, že si to
> tam chci prohlédnout a vyfotit, zastavili. Hned za námi zastavilo auto v kterém
> jsem jel původně a pak třetí auto v kterém byli také čtyři samopali ozbrojení
> policisté. Jeden z toho třetího auta vystoupil a začal na toho velitele auta v
> kterém jsem jel něco řvát. Domnívám se že to bylo buď kvůli tomu, že mě vzali do
> auta nebo kvůli tomu, že mě nezkontrolovali důkladněji. Pak si ode mě vzali zase
> pas, dohadovali se a pořád někam telefonovali. Já jsem si mezitím prohlédnul
> sedlo a hory okolo a zeptal jsem se jich, jestli si je můžu společně vyfotit.
> Tato žádost mě byla bohužel zamítnuta. Potom mě řekli, že musim jet s nima a tak
> jsme sjeli nejdříve dolu k odbočce, kde jsme se setkali s asi velitelem celé
> oblasti. Tento, mj. velice příjemný člověk, kterého mám dokonce fotku – viz.
> dále., si mě vyfotil a pokračovali k domku, kde jsem spal. Šli promluvit s
> majiteli a já jsem se mezitím zeptal jestli oni (asi mě ubytovali na černo) ani
> já nebudu mít nějaké větší prolémy. Ujistili mě, že ne a já si myslím, že už v
> tomto okamžiku nehovořili pravdu. Dovezli mě na policejní stanici v Bakuriani.
> Na tomto místě musím uvést, že je to téměř jistě jediná policejní stanice v
> tomto městě a jsem schopen identifikovat velmi přesně, kde se nachází. Vidělo mě
> tam dohromady snad dvacet policajtů a několik z nich určitě ví přesně kam mě
> potom odvezli. Pokud budou tvrdit, že mě nikdy neviděli, že nevědi o co jde a
> nebo, že vědi, ale nevědi a nejsou schopni zjistit kdo a kam mě poté odvezl je
> naprosto jisté, že se jedná o špinavou hru.
> Poté se mě začali vyptávat na všechno možné. Musím podotknout, že byli příjemní
> a dokonce mě koupili nějaké pití. Zeptal jsem se, jestli mám velký problém a oni
> mě řekli, že nikoliv, že do půl hodiny to bude vyřešené. Mám značné pochybnosti
> o tom, že to, co říkali se schoduje s tím, co si mysleli. První co se řešilo
> byli víza. Přesvědčovali mě, že je potřebuju, já jsem zatvrzele opakoval, že
> nikoliv. Po asi deseti minutách uznali, že víza nepotřebuju. Jestli se jednalo o
> účelové jednání nebo pouze o jejich neznalost, nevím. Poté se řešilo, jestli
> jsem se zaregistroval, nevěděl jsem pořádně co to je, tak jsem řekl že asi ne.
> Řekl jsem ale, že jsem spal v hotelu Kazbegi a jestli ono opsání pasu do knihy
> se považuje za registraci, tak asi zjistili, že i to je v pořádku. Poté se asi
> hodinu čekalo než přijel policista z pohraniční policie snad z Akhaltsikhe nebo
> ještě od někud dál. Tento se mě pak vyptával, kdy a kde jsem překračoval všechny
> hranice atd. Vyptávali se na všechno možné, ale vzhledem k jazykové bariéře to
> nebyla moc plodná diskuse. Já jsem říkal pouze čistou pravdu a hlouběji se tím
> nezabýval Potom přivezli dva zaměstnance stavby onoho plynovodu – anglicky
> perfektně hovořicího gruzínce a rodilého angličana. Gruzínec mě částečně
> vysvětlil o co jde, ale na některé základní otázky jsem nedostal odpověd a
> především mě řekl, že mě museji z této oblasti odvézt, protože je tam špatné
> počasí atd. a že nemůžou mě tam nechat takhle samotného se tam toulat a že je to
> pro mojí ochranu. Vzhledem k tomu, že jsem už byl podobně „ochráněn“ dva měsíce
> před tím v Iránu, tak mě to nepřekvapilo. Z následujicích událostí ale vyplývá,
> že to co říkal byla lež. Řekl jsem, že sedlo jsem už viděl a že nemám nadále v
> úmyslu lézt někam vysoko a tak, at mě odvezou třeba od Akhaltsikhe, kam jsem
> původně směřoval. Řekl mě že tam pro mě není také bezpečno a že musím jet do
> Tbilisi. Navrhl jsem tedy at mě odvezou nebo posaději do autobusu na Kutaisi, že
> tam snad ve sněhové vánici nezahynu. Na to mě neodpověděl už v podstatě nic.
> Rezignoval jsem a zeptal jsem se, jestli nebudu za ten odvoz něco platit. Po
> ujištění, že nikoliv jsem řekl, že radši nebudu komentovat, co si o tom myslim,
> ale že do Tbilisi se klidně svezu. Na závěr jsem se ještě stačil pohádat s tím
> angličanem, když mě vyvracel můj názor, že například ve Skotských horách je
> podobná nedobrovolná policejní „ochrana“ nemožná a nepřípustná. Potom jsme
> čekali asi hodinu na policejní eskortu. Mezitím se onen přátelský velitel se
> mnou bavil a dokonce se nechal na mojí žádost se svým kolegou vyfotit a tuto
> fotku mě nevymazali a mám jí k dispozici!
> Potom přijela eskorta – dva urostlý chlapy ze samopaly, což na mě nezapůsobilo
> vůbec dobře. Nastoupili jsme do džípu a když jsem tam dával baťoh tak tam byli
> ještě dva další baťohy. Pobaveně jsem se zeptal, jestli taky turisti a když
> řekli, že ano, tak jsem se zasmál a vklidu jsem nasedl do auta. Teprve ted, když
> to píšu si matně vzpomínám, že oba baťohy byli uplně stejné a nepoužité. Z toho
> usuzuju o jak závažnou věc se jedná, ale k tomu se ještě dostanu. Ujeli jsme asi
> necelých 10 kilometrů a zastavili jsme. Říkal jsem si, že jsou dvě možnosti ta
> velmi nepravděpodobná, že se jedná o přepadení a ta mnohem pravděpodobnější, že
> mě daji všechny věci, možná si řeknou o nějaké peníze a řeknou, ať si jdu kam
> chci, hlavně ať mě tam už nikdy neviději. Přesedli jsme ale do nenápadného
> žigulíka a pokračovali dál. Teprve později mě došlo, že to bylo asi z toho
> důvodu, aby někdo, kdo mě měl případně osvobodit nevěděl v kterém autě jedu. Z
> toho a dalších věcí usuzuju, že se mě opravdu báli a že se jedná o mimořádně
> závažnou situaci, kterou musim řešit, ale o tom až později.
> Jel jsem na zadním sedadle jako zločinec mezi dvěma ozbrojencema. Divím se, že
> mě nedali pouta. Potom tedy asi porušili předpisy a jeden si šel sednout dopředu
> a já jsem mohl pohodlně sedět vzadu, nicméně jsem si všiml, jak ten vzadu v
> podstatě sleduje každý můj pohyb. Zprvu se chovali nepřístupně, ale potom byli
> celkem přátelští a dokonce mě koupili občerstvení. Když jsem se jich ptal kam v
> Tbilisi jedeme, říkali, že na další policejní stanici, ale nic podrobnějšího mě
> neřekli. Také jsem se jich ptal, jestli tam budou další velké problémy. Říkali,
> že nikoliv, ale já jsem tušil že rozhodně nejedeme na nějakou malou stanici a že
> problémy budou.
> Dorazili jsme na některou z poboček ministerstva vnitra. Nemám ponětí, kde se
> nachází, nicméně bych mohl tuto budovu možná identifikovat podle fotografie.
> Přišel tam pro nás mladší pracovník v civilu a bylo na něm vidět, že se tady ke
> mě přátelsky chovat nebudou. Došli jsme do místnosti, kde bylo asi pět lidí a
> asi jejich šef se mě začal dost rázně vyptávat na nějaké základní otázky, které
> jsem už před tím minimálně jednou říkal. Potom mě řekl, ať vybalim všechny věci
> z baťohu. Začal jsem vybalovat a když jsem vyndal suvenyri z Iránu, propagujicí
> islám dostal tento člověk histerický záchvat a jednou z těch věcí mě nafackoval.
> Na to jsem reagoval tak, že jsem řekl, že chci okamžitě mluvit s českým
> velvyslanectvím. (bylo to poprvé v mém životě, co jsem takovou žádost pronesl a
> vzhledem k tomu, že jsem se pak dozvěděl, že jsem první v Gruzii, kdo má takový
> problém, vím, že jsem udělal dobře, že jsem to odkládal až do této chvíle).
> Touto žádostí jsem u něho ještě zvýšil agresivitu a začal mě škrtit. Musim
> poznamenat, že si dával velký pozor na to, aby nepřitlačil a nezpůsobil mě
> následky. Když mě škrtil, tak jsem ještě několikrát zopakoval svojí žádost a
> když viděl, že mě neumlčí, tak mě nechal. Nikdo z asi pěti až sedmi přítomných
> však na mojí žádost nereagoval.
> Prohlídli mě do posledního místečka krosnu a všechny věci v ní a prošacovali mě.
> Prohlídli mě také všechny peníze a pak dali na jednu hromadu všechny místní
> peníze, drobné peníze, včetně mincí, které jsem měl jako suvenyr a na stejnou
> hromadku také dali Eura, které jsem měl do té doby zvlášť v ledvince na těle,
> kterou jsem nikdy neodkládal a v kterých jsem měl většinu hotovosti co jsem měl
> s sebou. Tuto hromádku posunuli ke mě, s tím že to je moje a ať si to schovám.
> Já jsem jí akorát ale přisunul k sobě a nechal jsem jí tam ležet. Potom jsme šli
> do vedlejší místnosti, vypadalo to, že je to kancelář nějakého ředitele. Byl tam
> onen člověk, co mě předtím napadl, nějaký velmi nesimpatický chlap u kterého
> jsem si všiml, že má na hlavě docela výraznou jizvu po nějaké sečné ráně a pak
> tam byl jeden mladší, který se ale následné diskuse neúčastnil. Oba hlavní
> aktéři byli dost agresivní. Ten první na mě řval a urážel mě a na polovinu
> otázek co mě dal říkal, že si vymýšlim. Ten s tou jizvou mě dal také tak
> symbolicky pěstí. Toto trvalo celkem krátce a potom mě řekli, že to stačí a ten
> první se mě začal omlouvat, že ten plynovod je strašně důležité místo a že když
> viděl ty islámské věci, tak se prostě neudržel a začal mě nabízet ruku na
> usmířenou. Já jsem mu jí odmítl podat s tím, že by v civilizovaném státě
> neudělal psychotesty, že je nebezpečný, že se ho bojim a ať ukončí zaměstnání u
> policie. Pak jsem znova požádal o kontakt s českým velvyslanectvím. Na to mě
> řekli, že v Tbilisi české velvyslanectví není. Potom mě ten s tou jizvou řekl,
> že jsem volný ať si složim věci, že mě odvezou do toho domku, jak jsem tam
> bydlel. Napsali mě odkud odjíždí autobus do Turecka, řekli, že jede druhý den ve
> 12 hodin a že se tam mám nechat odvézt taxíkem. Později jsem zjistil, že to
> možná také nebyla úplně pravda, že autobus jede ve 12. Na závěr mě pohrozil, že
> jestli mě v následujicích dnech a týdnech kdekoliv v Gruzii zatknou a odvezou k
> nim tak dopadnu mnohem hůře než, že to skončí několika fackama. Poté jsem si
> velmi rozrušený složil věci. Jestli jsem tam něco zapomněl a jestli tam leželo
> všechno netuším. Když jsem odcházel, tak se mě zeptali, jestli mám všechno. Řekl
> jsem, že ano. Taktéž netuším jestli jsem někam v té rychlosti naházel ony eura.
> Poté mě, tentokráte už bez jakékoliv ostrahy, odvezli dva mladší zaměstnanci do
> domu, kde jsem předtím už dvakrát bydlel. Ještě před odjezdem mě řekli, že nemám
> jet taxikem, ale že pro mě druhý den přijedou. Asi hodinu jsem se bavil s to
> mladší z obvatelek domu, díval se na televizi a vzpamatovával z šoku. Potom jsem
> šel spát s tím, že jsem byl rozhodnutý, že splním příkaz opustit Gruzii a teprve
> za hranicí se rozhodnu, jestli budu pokračovat v původním plánu výletu a jestli
> celou záležitost ohlásim na Českém velvyslanectví v Ankaře a nebo jestli se
> rozhodnu až v Praze po dohodě se známými zda a jak to mám řešit. Šel jsem spát a
> předtím jsem se ještě přesvědčil, jestli mám v pořádku věci ledvince. Pas a
> Gruzínské peníze byli v pořádku. Dále tam byl plastový obal ve kterém jsem měl
> zvlášť eura. Tento byl prázdný, ale to mě nerozhodilo, protože jsem věděl, že
> jsem je z něho vyndal. Začal jsem je tedy hledat, ale během snad jediné minuty
> jsem pochopil, že asi nejsou a tehdy jsem dostal poprvé opravdový strach. Šel
> jsem vzbudit majitelku domu s tím, že jsem byl okraden, že se bojim a ať zavolá
> na české velvyslanectvi. Na hranici nepříčetnosti jsem před ní vyházel všechny
> věci z krosny a všechno jsem prohlídl. Může mě dosvědčit, že tam ty peníze
> nebyli. Jednalo se o jednu 50ti eurovou bankovku, šest 20ti eurových bankovek,
> tři 10ti eurové bankovky, jednu 5ti eurovou bankovku a jednu dvacetidolarovku.
>
> Zde chci uvést to nejdůležitejší ze všeho. Kromě zmíněných peněz jsem při
> vybalování krosny v Praze zjistil, že mě ještě chybí asi pět filmů (naštěstí
> jenom jeden nahraný) a dvě nové baterie. Vzhledem k tomu, že jsem tam měl
> baterií asi dvacet je mě úplně jasné, že právě ty co byli v originálním obalu
> dali na prozkoumání. Chci aby mě sdělili, že tyto věci byli zabaveny nebo
> zlikvidovány, aby v počátcích vyvrátili moje podezření, že i tyto věci mě
> odcizili. To ale není teď podstatné. Měl jsem s sebou ještě tři CDéčka jedno
> hudební a na dvou jsem měl uložené fotky. Pravděpodobně když zkoumali, jestli na
> nich není buhvíco, tak to hudební poškodili. Ty ostatní dvě byli v pořádku, ale
> u jednoho se můj počítač choval dost podivně mám veliké podezření hraničicí s
> jistotou, že je na něm nahraný program, který bude sledovat a odesílat
> informace, co s tím CDečkem dělám a vůbec odesílat informace z mého počítače.
> Zatím jsem ho nedal nikomu prozkoumat, protože zvažuju, že ho dám prozkoumat
> specialistovi na policii.
> Ze zmíněný všech zmíněných věcí usuzuju, že se jedná o závažný případ, že maji
> opravdu obavu, že jsem tam něco chtěl provádět a mám strach.
> Prohlašuji, že jsem tam byl s nejčistštím úmyslama a že chci za každou cenu
> vyvrátit sebemenší podezření vůči mě. V následujicích letech plánuji docela dost
> cestovat a nehodlám tak činit ve strachu, že jsem na jakémsi seznamu teroristů a
> že mě hrozí zatčení s fatálními následky a to jak v zahraničí, tak i v ČR.
> Z toho důvodu mimo jiné tuto písemnost okamžitě zveřejňuji.
>
> Prosím Vás jednak o to aby jste se pokusili zjistit, jestli jsem se nestal pouze
> obětí sprosté loupeže, ale především o radu, jak mám postupovat, na koho se
> obrátit, abych prokázal, že jsem absolutně nevinný atd. atd. Jste první komu to
> píšu, ale myslím, že dnes oběhnu více míst.
>
> Pokračování:
> Poté jsem jí požádal, aby se mě pokusila zjistit telefon na české velvyslanectví
> o kterém jsem byl na 90% přesvědčen, že se v Tbilisi nachází. Po nějaké době se
> jí podařilo dovolat na informace a zjistila jednak telefon na ono velvyslanectví
> o kterém mě tvrdili na ministerstvu, že neexistuje a taky horkou linku na toto
> ministerstvo. Zavolala nejdříve na to ministerstvo a ohlásila tam, že mě tam
> vyšetřovali a že jsem ted zjistil, že mě chybí peníze. Poté jsme se několikrát
> neúspěšně pokoušeli dovolat na velvyslanectví. Zbytek noci jsem už nespal a od
> osmé hodiny jsem se pokoušel dovolat na velvyslanectví. To se mě asi po
> půlhodině podařilo a po rozhovoru s Vámi jsem na základě Vaší rady si sbalil
> všechny věci a okamžitě jsem taxikem odjel na velvyslanectví. Zbytek už víte.
|
