Cestovatelské diskuze CESTOVATELSKÉ DISKUZE
diskuze s cestovateli o státech z celého světa
 
Autor: , odesláno:
Autor: martin, odesláno: 28-07-2005 10:16:57 [1]
pokud potrebujes specificke informace, klidne se ozvi, z gruzie jsme prijeli pred par dny, pres turecko do bulharks, kde prave jsme. v gruzii a arm. jsme tentokrat stravili asi 1 mesic. od 15.6.2005 byly zruseny viza pro cesty do 3 mesicu.
Autor: ivo, odesláno: 17-08-2005 12:29:10, odpověď na [1] [2]
Tusi na turecko-gruzinske hranici, ze byla viza do gruzie zrusena? Plati se na teto hranici nejaky baksis ?

Diky

Ivo

Autor: Markéta, odesláno: 17-08-2005 23:32:57 [3]
Ahoj, chystate se nekdo na zacatku ci v polovine zari do techto koncin- Armenia, Gruzie, aj. Cestování, hory? Budu mít 3 týdny volno a ráda bych tam zavítala. Zkušenosti s cestováním a hor mám hojné:-)Nechcete rozšíit partu:-) Market
Autor: Karel, odesláno: 25-10-2005 12:04:02, odpověď na [1] [4]
Ahoj martine, ja jsem tedka v Iranu a planuju jet na 20 dni do Armenie a pak do Gruzie. Ty jsi byl jenom v Gruzii? Jak se da nejlepe dostat z Gruzie domu? Jak a za kolik jezdeji trajekty na Ukrajinu? Karel
Autor: Karel, odesláno: 06-12-2005 02:30:12 [5]

> Dobrý den,

> posílám Vám svojí zprávu jak jsme se dohodli. Omlouvám se za gramatickou a

> slohovou katastrofu a chaotičnost, zejména v druhé části vyprávění, ale během

> toho popisu jsem z toho dostal hrůzu a chtěl jsem to hlavně rychle dopsat a

> odeslat a protože jsem nad tím seděl celou noc, tak jsem už prostě neměl sílu s

> tím něco udělat.

>

> Na území Gruzie jsem vstoupil vlakem dne 15.11.2005 v ranních hodinách. Přestože

> jsem měl informace, že na Gruzínské hranici jsou různé problémy s korupcí atd.,

> byl to překvapivě nejjednodušší přechod hranice z celého mého putování. Prostě

> vybrali od celého vagonu pasy a asi za hodinu mě přinesli pas ze vstupním

> razítkem bez jakýchkoliv dotazů. Do Tbilisi jsem dorazil asi v 11 hodin a šel

> jsem se ubytovat do soukromého domku na adrese Chitaias 12 v domku bydlí babička

> se svojí dcerou a vnučkou, jejich jméno neznám. Toto cenově velmi výhodné

> ubytování mě doporučil jeden japonec, kterého jsem potkal ve vlaku a s kterým

> jsem také šel z nádraží a s kterým jsem pak spal v noci na pokoji. Jeho jméno

> neznám, ale mám jeho fotku. Druhý den jsem viděl, že je dobré počasí, tak jsem

> hned ráno se vydal na Didube, odkud měli jezdit maršutky do oblasti Kazbegi.

> Tento region jsem si zvolil, protože jsem se chtěl podívat kamkoliv na Kavkaz a

> bylo to jediné místo o kterém jsem měl bezpečně zjištěno, že je bezproblémové.

> Jinak jsem o Gruzii měl minimum informací, protože jsem původně počítal, že se

> bude jednat v podstatě pouze o tranzit a to že tam strávim také pár dní jsem se

> rozhodl teprve dva týdny předtím. Do Kazbegi jsem dorazil asi ve tři hodiny a po

> krátké procházce jsem se ubytoval v hotelu, jehož jméno si nepamatuji. V centru

> Kazbegi (u parkoviště autobusů a marshutek) jsou ale pouze dva hotely. Jeden

> větší, moderní a druhý malý skromnější. Já jsem se ubytoval v tom menším a jsem

> schopen ho bezpečně identifikovat. V tomto hotelu také asi provedli mojí

> povinnou registraci, protože si opsali můj pas do jakési knihy. Jinak bych asi

> tuto povinnost zanedbal. Ještě ten den jsem si udělal výlet k nad městem

> ležícímu kostelíku. Tam jsem potkal skupinu lidi, kteří se chystali na slavení

> svatby na meteorologické stanici a na dalším vysokoležícím kostelíku na svahu

> hory Kazbek. I když jsem věděl, že je to utopická myšlenka, tak jsem uvažoval o

> výstupu na tuto horu a tak jsem zvažoval, že se k nim přidám, ale pak jsem

> zjistil, že je to prostě nesmysl, protože nemám vybavení atd. a tak jsem nakonec

> odmítnul nabídku, že se k nim přidám. Slezl jsem tedy dolů, navečeřel se a šel

> spát.

> Další den jsem měl v plánu jít asi 16 kilometrů po cestě, která měla končit u

> ledovce v asi 3000 m.n.m. Toto mě poradil jako jedinou realnou možnost výletu do

> blízkosti hory Kazbek majitel hotelu. Nakonec jsem šel úplně nějak jinak a

> vylezl jsem na bezvýznamnou ale pěknou horu jižně od hory Kazbek. Cestou jsem

> potkal ony svatebčany a dokonce mám i jednoho na fotce.

> Další den (18.11.2005) jsem opustil hotel a měl jsem v úmyslu se jakýmkoliv

> způsobem dopravit na sedlo Krestovyj toto si prohlédnout a potom se buď ubytovat

> v lyžařském středisku na jižnim svahu tohoto sedla a nebo se už vrátit do

> Tbilisi (podle ceny ubytování a nálady). Šel jsem pěšky po silnici a stopoval

> auta. Neměl jsem ale štěstí, takže jsem se dostal pod začátek konečného stoupání

> na sedlo až někdy kolem 14.00 hodin. Potom mě zastavilo auto, které jelo přímo

> až do Tbilisi, tak jsem této možnosti se zadarmo a rychle nechat odvézt využil a

> sedlo jsem oželel. V Tbilisi jsem se ubytova ve stejném domku jako při mé první

> návštěvě Tbilisi.

> Ubytoval jsem se na dvě noci a další den jsem celý strávil prohlídkou a touláním

> se po Tbilisi. Nic významného se nepřihodilo.

> Další den (20.11.2005) jsem se neměl žádný přesný plán. Chtěl jsem se podívat

> buď někam do Kavkazské doliny a nebo jet prostě do nějakého městečka ležicího

> směrem k Turecké hranici a tam si vychutnat turisticky absolutně nezasaženou

> atmosféru (ted když se koukám na kvalitní mapu, tak bych asi zvolil město

> Samtredia). Nevěděl jsem ani v kolik jede vlak, ale když jsem přišel na nádraží

> tak asi za necelých půl hodiny odjížděl vlak směrem, který jsem potřeboval.

> Rychle jsem se rozhodoval kam jet a málem jsem se dopustil nepříjemného omylu.

> Jak jsem už říkal o Gruzii jsem neměl žádné informace a jediné co jsem bezpečně

> věděl, že nesmím do Abcházie a kde se tato nachází. Také jsem věděl, že nesmím

> do Jižní Osetie, která jsem ovšem nevěd. Díky blízkosti Abcházie jsem si myslel,

> že to je oblast relativně bezpečné Svanetie. Veden tímto omylem jsem rozhodl jet

> do Tskhinvali. Naštěstí mě pán, kterého jsem požádal o přeložení pro mě

> nepřečtitelných informací o odjezdech vlaků upozornil, že právě toto město je v

> problematické oblasti a že tam nemám jet. Zalekl jsem se a rozhodl se, že radši

> na Kavkaz už nepojedu. Chtělo se mě ale ještě znovu do hor a tak jsem se

> rozhodl, že se podívám na sedlo Tskhratskara. Toto sedlo jsem zvolil jednak

> proto, že je při cestě a především protože má, když nepočítám dvě téměř

> třítisícová sedla na Ruské hranici, nejvyšší nadmořskou výšku ze všech jednoduše

> po silnici přístupných míst na mapě kterou jsem měl k dispozici. Spěšně jsem si

> tedy koupil lístek do Khashuri a odjel tam vlakem. Z Khashuri jsem pokračoval

> autobusem do Borjomi a odtud masrutkou do Bakuriani, kam jsem dorazil příbližně

> kolem třetí hodiny odpoledne. Na výstup na sedlo už bylo málo času a navíc jsem

> se jsem pořádně nevěděl kudy se tam jde, ale ubytovávat se mě také hned

> nechtělo, protože na to zase bylo brzo a tak jsem pomalu šel směrem k tomuto

> sedlu s tím, že si zjistim nějaké informace atd. a pak uvidím co dál. Po asi

> třech kilometrech jsem došel až k místu, kde odbočovala silnice přímo na toto

> sedlo. Potkal jsem tam několik převážně podnapilých dřevorubců, kterým jsem

> sdělil svůj úmysl dostat se na sedlo a zeptal se jich, jestli tam pojede nějaké

> auto a v podstatě jsem se chtěl s nima spřátelit, aby mě pak do tohoto auta

> posadili. Řekli mě, že už žádné auto nepojede a utvrdili mě v tom, že lézt na

> sedlo hodinu před setměním je nesmysl, což jsem si do toho okamžiku nebyl

> ochoten zcela připustit. Nabídli mě ale, že můžu s nima strávit noc popíjením

> vodky ve vytápěné maringotce, že oni tam budou celou noc snad kontrolovat auta,

> které tam svážejí dřevo nebo něco takového. Vědom toho, jak bych ráno vypadal

> jsem tuto nabídku po chvilce váhání odmítnul a šel hledat konečně ubytování.

> Prošel jsem dva drahé hotely a v tom druhém mě doporučili ubytování v soukromí v

> jednom domku za slušnou cenu. Neznám jeho číslo ani jména majitelů, ale mám je

> na fotce a především jsem tento dům ukazoval při následujicích událostech

> policii a tato mluvila s majiteli. Po menšim dohadování jsem se ubytoval, došel

> si pro jídlo, navečeřel se a šel spát. Během noci se zhoršilo počasí, začal

> foukat vítr, takže když jsem ráno svým ubytovatelům sdělil svůj úmysl, že chci

> přejít sedlo upozornili mě na mě známý fakt, že to není za daného počasí

> nejlepší nápad a docela horlivě mě přesvědčovali abych tam určitě nechodil

> pěšky. Řekli mě, že tam jezději vojenská a auta a dřevaři a že mě určitě někdo

> vezme. O tom, že se nahoře staví nějaká významná stavba se nezmínili i když,

> uznávám, že jsem podle různých příznaků tušil, že tam něco takového je.

> Na tomto místě chci uvést, že jsem netušil, že se jedná strategicky extrémně

> důležitý plynovod a že do této oblasti je zakázán vstup. Silnice přes sedlo je

> vyznačená na mapě Gruzie jako standartní silnice a není tam vyznačeno žádné

> omezení. Na počátku silnice není žádný zákaz vstupu a dokonce ani žádný zákaz

> vjezdu (toto mám dokonce náhodou vyfocené). Nikde jsem nečetl žádné omezení

> ohledně vstupu cizinců do této oblasti. A o tom, že se tam staví plynovod jsem

> se dozvěděl v podstatě až od policie (prý je hluboko pod zemí a není tam nic

> vidět). Navíc Bakuriani je významné lyžařské středisko, tak moje návštěva tam

> nebyla až tak příliš nelogická a podezřelá. Z výše uvedeného se domnívám, že

> informace policie, že jsem vstoupil do pro cizince zakázané oblasti je první

> nepravdivá informace, kterou mě policie podala.

> Vydal jsem se pěšky nahoru s tím, že mě určitě dřív nebo později někdo vezme a

> že v nejhorším případě budu muset ujít, podle informací co mě poskytli místní

> lidé, asi 35 nebo 40 kilometrů pěšky do první vesnice za sedlem. Došel jsem k

> místu, kde odbočuje doleva silnice na sedlo (tam kde jsem měl předcházejicí den

> rozhovor s dřevaři) a po několika minutách jsem čekání, jestli něco nepojede

> jsem začal stoupat na sedlo. Po asi půhodině chůze se v dáli objevil Jeep a tak

> jsem ho začal stopovat. V autě byli čtyři dobře vybavení policisté ze

> samopalama, domnívám se že se jednalo o jednotku majicí na starosti střežení

> právě onoho plynovodu. Vystoupil asi jejich velitel a dost udiveně a trochu

> ustrašeně mě začal kontrolovat a vyptávat se. Vzhledem k tomu, že jsem se takhle

> osamoceně a podivně pohyboval už několik týdnů a policisté mě už párkrát také

> kontrolovali tak jsem mu s naprostym klidem ukázal doklady a řekl pravdivě svoje

> úmysly. Jediné co na nich bylo divné bylo to, že jsem nevěděl kde budu spát a

> vlastně do jakého města jedu. Dokonce mě ukázal i svojí průkazku, kde byly údaje

> napsány i anglicky. Jméno ani nic jiného jsem si nezapamatoval. Po chvilce jsem

> v něm vzbudil důvěru, řekl mě, že je všechno v pořádku, ale že do auta mě vzít

> nemůžou, že je to zakázané. Toto si asi po minutě rozmyslel a tak jsem mohl jet

> s nima. Asi v polovině stoupání zastavili a stopli za nima jedoucí džíp ve

> kterém byl sám hajný nebo někdo takový v zeleném obleku. Řekli mě ať jedu s ním,

> že on jede až nahoru a pak pokračuje dál do vesnice a snad dokonce až do

> Akhalkalaki. Dojeli jsme na sedlo a tam jsme, myslím na moji žádost, že si to

> tam chci prohlédnout a vyfotit, zastavili. Hned za námi zastavilo auto v kterém

> jsem jel původně a pak třetí auto v kterém byli také čtyři samopali ozbrojení

> policisté. Jeden z toho třetího auta vystoupil a začal na toho velitele auta v

> kterém jsem jel něco řvát. Domnívám se že to bylo buď kvůli tomu, že mě vzali do

> auta nebo kvůli tomu, že mě nezkontrolovali důkladněji. Pak si ode mě vzali zase

> pas, dohadovali se a pořád někam telefonovali. Já jsem si mezitím prohlédnul

> sedlo a hory okolo a zeptal jsem se jich, jestli si je můžu společně vyfotit.

> Tato žádost mě byla bohužel zamítnuta. Potom mě řekli, že musim jet s nima a tak

> jsme sjeli nejdříve dolu k odbočce, kde jsme se setkali s asi velitelem celé

> oblasti. Tento, mj. velice příjemný člověk, kterého mám dokonce fotku – viz.

> dále., si mě vyfotil a pokračovali k domku, kde jsem spal. Šli promluvit s

> majiteli a já jsem se mezitím zeptal jestli oni (asi mě ubytovali na černo) ani

> já nebudu mít nějaké větší prolémy. Ujistili mě, že ne a já si myslím, že už v

> tomto okamžiku nehovořili pravdu. Dovezli mě na policejní stanici v Bakuriani.

> Na tomto místě musím uvést, že je to téměř jistě jediná policejní stanice v

> tomto městě a jsem schopen identifikovat velmi přesně, kde se nachází. Vidělo mě

> tam dohromady snad dvacet policajtů a několik z nich určitě ví přesně kam mě

> potom odvezli. Pokud budou tvrdit, že mě nikdy neviděli, že nevědi o co jde a

> nebo, že vědi, ale nevědi a nejsou schopni zjistit kdo a kam mě poté odvezl je

> naprosto jisté, že se jedná o špinavou hru.

> Poté se mě začali vyptávat na všechno možné. Musím podotknout, že byli příjemní

> a dokonce mě koupili nějaké pití. Zeptal jsem se, jestli mám velký problém a oni

> mě řekli, že nikoliv, že do půl hodiny to bude vyřešené. Mám značné pochybnosti

> o tom, že to, co říkali se schoduje s tím, co si mysleli. První co se řešilo

> byli víza. Přesvědčovali mě, že je potřebuju, já jsem zatvrzele opakoval, že

> nikoliv. Po asi deseti minutách uznali, že víza nepotřebuju. Jestli se jednalo o

> účelové jednání nebo pouze o jejich neznalost, nevím. Poté se řešilo, jestli

> jsem se zaregistroval, nevěděl jsem pořádně co to je, tak jsem řekl že asi ne.

> Řekl jsem ale, že jsem spal v hotelu Kazbegi a jestli ono opsání pasu do knihy

> se považuje za registraci, tak asi zjistili, že i to je v pořádku. Poté se asi

> hodinu čekalo než přijel policista z pohraniční policie snad z Akhaltsikhe nebo

> ještě od někud dál. Tento se mě pak vyptával, kdy a kde jsem překračoval všechny

> hranice atd. Vyptávali se na všechno možné, ale vzhledem k jazykové bariéře to

> nebyla moc plodná diskuse. Já jsem říkal pouze čistou pravdu a hlouběji se tím

> nezabýval Potom přivezli dva zaměstnance stavby onoho plynovodu – anglicky

> perfektně hovořicího gruzínce a rodilého angličana. Gruzínec mě částečně

> vysvětlil o co jde, ale na některé základní otázky jsem nedostal odpověd a

> především mě řekl, že mě museji z této oblasti odvézt, protože je tam špatné

> počasí atd. a že nemůžou mě tam nechat takhle samotného se tam toulat a že je to

> pro mojí ochranu. Vzhledem k tomu, že jsem už byl podobně „ochráněn“ dva měsíce

> před tím v Iránu, tak mě to nepřekvapilo. Z následujicích událostí ale vyplývá,

> že to co říkal byla lež. Řekl jsem, že sedlo jsem už viděl a že nemám nadále v

> úmyslu lézt někam vysoko a tak, at mě odvezou třeba od Akhaltsikhe, kam jsem

> původně směřoval. Řekl mě že tam pro mě není také bezpečno a že musím jet do

> Tbilisi. Navrhl jsem tedy at mě odvezou nebo posaději do autobusu na Kutaisi, že

> tam snad ve sněhové vánici nezahynu. Na to mě neodpověděl už v podstatě nic.

> Rezignoval jsem a zeptal jsem se, jestli nebudu za ten odvoz něco platit. Po

> ujištění, že nikoliv jsem řekl, že radši nebudu komentovat, co si o tom myslim,

> ale že do Tbilisi se klidně svezu. Na závěr jsem se ještě stačil pohádat s tím

> angličanem, když mě vyvracel můj názor, že například ve Skotských horách je

> podobná nedobrovolná policejní „ochrana“ nemožná a nepřípustná. Potom jsme

> čekali asi hodinu na policejní eskortu. Mezitím se onen přátelský velitel se

> mnou bavil a dokonce se nechal na mojí žádost se svým kolegou vyfotit a tuto

> fotku mě nevymazali a mám jí k dispozici!

> Potom přijela eskorta – dva urostlý chlapy ze samopaly, což na mě nezapůsobilo

> vůbec dobře. Nastoupili jsme do džípu a když jsem tam dával baťoh tak tam byli

> ještě dva další baťohy. Pobaveně jsem se zeptal, jestli taky turisti a když

> řekli, že ano, tak jsem se zasmál a vklidu jsem nasedl do auta. Teprve ted, když

> to píšu si matně vzpomínám, že oba baťohy byli uplně stejné a nepoužité. Z toho

> usuzuju o jak závažnou věc se jedná, ale k tomu se ještě dostanu. Ujeli jsme asi

> necelých 10 kilometrů a zastavili jsme. Říkal jsem si, že jsou dvě možnosti ta

> velmi nepravděpodobná, že se jedná o přepadení a ta mnohem pravděpodobnější, že

> mě daji všechny věci, možná si řeknou o nějaké peníze a řeknou, ať si jdu kam

> chci, hlavně ať mě tam už nikdy neviději. Přesedli jsme ale do nenápadného

> žigulíka a pokračovali dál. Teprve později mě došlo, že to bylo asi z toho

> důvodu, aby někdo, kdo mě měl případně osvobodit nevěděl v kterém autě jedu. Z

> toho a dalších věcí usuzuju, že se mě opravdu báli a že se jedná o mimořádně

> závažnou situaci, kterou musim řešit, ale o tom až později.

> Jel jsem na zadním sedadle jako zločinec mezi dvěma ozbrojencema. Divím se, že

> mě nedali pouta. Potom tedy asi porušili předpisy a jeden si šel sednout dopředu

> a já jsem mohl pohodlně sedět vzadu, nicméně jsem si všiml, jak ten vzadu v

> podstatě sleduje každý můj pohyb. Zprvu se chovali nepřístupně, ale potom byli

> celkem přátelští a dokonce mě koupili občerstvení. Když jsem se jich ptal kam v

> Tbilisi jedeme, říkali, že na další policejní stanici, ale nic podrobnějšího mě

> neřekli. Také jsem se jich ptal, jestli tam budou další velké problémy. Říkali,

> že nikoliv, ale já jsem tušil že rozhodně nejedeme na nějakou malou stanici a že

> problémy budou.

> Dorazili jsme na některou z poboček ministerstva vnitra. Nemám ponětí, kde se

> nachází, nicméně bych mohl tuto budovu možná identifikovat podle fotografie.

> Přišel tam pro nás mladší pracovník v civilu a bylo na něm vidět, že se tady ke

> mě přátelsky chovat nebudou. Došli jsme do místnosti, kde bylo asi pět lidí a

> asi jejich šef se mě začal dost rázně vyptávat na nějaké základní otázky, které

> jsem už před tím minimálně jednou říkal. Potom mě řekl, ať vybalim všechny věci

> z baťohu. Začal jsem vybalovat a když jsem vyndal suvenyri z Iránu, propagujicí

> islám dostal tento člověk histerický záchvat a jednou z těch věcí mě nafackoval.

> Na to jsem reagoval tak, že jsem řekl, že chci okamžitě mluvit s českým

> velvyslanectvím. (bylo to poprvé v mém životě, co jsem takovou žádost pronesl a

> vzhledem k tomu, že jsem se pak dozvěděl, že jsem první v Gruzii, kdo má takový

> problém, vím, že jsem udělal dobře, že jsem to odkládal až do této chvíle).

> Touto žádostí jsem u něho ještě zvýšil agresivitu a začal mě škrtit. Musim

> poznamenat, že si dával velký pozor na to, aby nepřitlačil a nezpůsobil mě

> následky. Když mě škrtil, tak jsem ještě několikrát zopakoval svojí žádost a

> když viděl, že mě neumlčí, tak mě nechal. Nikdo z asi pěti až sedmi přítomných

> však na mojí žádost nereagoval.

> Prohlídli mě do posledního místečka krosnu a všechny věci v ní a prošacovali mě.

> Prohlídli mě také všechny peníze a pak dali na jednu hromadu všechny místní

> peníze, drobné peníze, včetně mincí, které jsem měl jako suvenyr a na stejnou

> hromadku také dali Eura, které jsem měl do té doby zvlášť v ledvince na těle,

> kterou jsem nikdy neodkládal a v kterých jsem měl většinu hotovosti co jsem měl

> s sebou. Tuto hromádku posunuli ke mě, s tím že to je moje a ať si to schovám.

> Já jsem jí akorát ale přisunul k sobě a nechal jsem jí tam ležet. Potom jsme šli

> do vedlejší místnosti, vypadalo to, že je to kancelář nějakého ředitele. Byl tam

> onen člověk, co mě předtím napadl, nějaký velmi nesimpatický chlap u kterého

> jsem si všiml, že má na hlavě docela výraznou jizvu po nějaké sečné ráně a pak

> tam byl jeden mladší, který se ale následné diskuse neúčastnil. Oba hlavní

> aktéři byli dost agresivní. Ten první na mě řval a urážel mě a na polovinu

> otázek co mě dal říkal, že si vymýšlim. Ten s tou jizvou mě dal také tak

> symbolicky pěstí. Toto trvalo celkem krátce a potom mě řekli, že to stačí a ten

> první se mě začal omlouvat, že ten plynovod je strašně důležité místo a že když

> viděl ty islámské věci, tak se prostě neudržel a začal mě nabízet ruku na

> usmířenou. Já jsem mu jí odmítl podat s tím, že by v civilizovaném státě

> neudělal psychotesty, že je nebezpečný, že se ho bojim a ať ukončí zaměstnání u

> policie. Pak jsem znova požádal o kontakt s českým velvyslanectvím. Na to mě

> řekli, že v Tbilisi české velvyslanectví není. Potom mě ten s tou jizvou řekl,

> že jsem volný ať si složim věci, že mě odvezou do toho domku, jak jsem tam

> bydlel. Napsali mě odkud odjíždí autobus do Turecka, řekli, že jede druhý den ve

> 12 hodin a že se tam mám nechat odvézt taxíkem. Později jsem zjistil, že to

> možná také nebyla úplně pravda, že autobus jede ve 12. Na závěr mě pohrozil, že

> jestli mě v následujicích dnech a týdnech kdekoliv v Gruzii zatknou a odvezou k

> nim tak dopadnu mnohem hůře než, že to skončí několika fackama. Poté jsem si

> velmi rozrušený složil věci. Jestli jsem tam něco zapomněl a jestli tam leželo

> všechno netuším. Když jsem odcházel, tak se mě zeptali, jestli mám všechno. Řekl

> jsem, že ano. Taktéž netuším jestli jsem někam v té rychlosti naházel ony eura.

> Poté mě, tentokráte už bez jakékoliv ostrahy, odvezli dva mladší zaměstnanci do

> domu, kde jsem předtím už dvakrát bydlel. Ještě před odjezdem mě řekli, že nemám

> jet taxikem, ale že pro mě druhý den přijedou. Asi hodinu jsem se bavil s to

> mladší z obvatelek domu, díval se na televizi a vzpamatovával z šoku. Potom jsem

> šel spát s tím, že jsem byl rozhodnutý, že splním příkaz opustit Gruzii a teprve

> za hranicí se rozhodnu, jestli budu pokračovat v původním plánu výletu a jestli

> celou záležitost ohlásim na Českém velvyslanectví v Ankaře a nebo jestli se

> rozhodnu až v Praze po dohodě se známými zda a jak to mám řešit. Šel jsem spát a

> předtím jsem se ještě přesvědčil, jestli mám v pořádku věci ledvince. Pas a

> Gruzínské peníze byli v pořádku. Dále tam byl plastový obal ve kterém jsem měl

> zvlášť eura. Tento byl prázdný, ale to mě nerozhodilo, protože jsem věděl, že

> jsem je z něho vyndal. Začal jsem je tedy hledat, ale během snad jediné minuty

> jsem pochopil, že asi nejsou a tehdy jsem dostal poprvé opravdový strach. Šel

> jsem vzbudit majitelku domu s tím, že jsem byl okraden, že se bojim a ať zavolá

> na české velvyslanectvi. Na hranici nepříčetnosti jsem před ní vyházel všechny

> věci z krosny a všechno jsem prohlídl. Může mě dosvědčit, že tam ty peníze

> nebyli. Jednalo se o jednu 50ti eurovou bankovku, šest 20ti eurových bankovek,

> tři 10ti eurové bankovky, jednu 5ti eurovou bankovku a jednu dvacetidolarovku.

>

> Zde chci uvést to nejdůležitejší ze všeho. Kromě zmíněných peněz jsem při

> vybalování krosny v Praze zjistil, že mě ještě chybí asi pět filmů (naštěstí

> jenom jeden nahraný) a dvě nové baterie. Vzhledem k tomu, že jsem tam měl

> baterií asi dvacet je mě úplně jasné, že právě ty co byli v originálním obalu

> dali na prozkoumání. Chci aby mě sdělili, že tyto věci byli zabaveny nebo

> zlikvidovány, aby v počátcích vyvrátili moje podezření, že i tyto věci mě

> odcizili. To ale není teď podstatné. Měl jsem s sebou ještě tři CDéčka jedno

> hudební a na dvou jsem měl uložené fotky. Pravděpodobně když zkoumali, jestli na

> nich není buhvíco, tak to hudební poškodili. Ty ostatní dvě byli v pořádku, ale

> u jednoho se můj počítač choval dost podivně mám veliké podezření hraničicí s

> jistotou, že je na něm nahraný program, který bude sledovat a odesílat

> informace, co s tím CDečkem dělám a vůbec odesílat informace z mého počítače.

> Zatím jsem ho nedal nikomu prozkoumat, protože zvažuju, že ho dám prozkoumat

> specialistovi na policii.

> Ze zmíněný všech zmíněných věcí usuzuju, že se jedná o závažný případ, že maji

> opravdu obavu, že jsem tam něco chtěl provádět a mám strach.

> Prohlašuji, že jsem tam byl s nejčistštím úmyslama a že chci za každou cenu

> vyvrátit sebemenší podezření vůči mě. V následujicích letech plánuji docela dost

> cestovat a nehodlám tak činit ve strachu, že jsem na jakémsi seznamu teroristů a

> že mě hrozí zatčení s fatálními následky a to jak v zahraničí, tak i v ČR.

> Z toho důvodu mimo jiné tuto písemnost okamžitě zveřejňuji.

>

> Prosím Vás jednak o to aby jste se pokusili zjistit, jestli jsem se nestal pouze

> obětí sprosté loupeže, ale především o radu, jak mám postupovat, na koho se

> obrátit, abych prokázal, že jsem absolutně nevinný atd. atd. Jste první komu to

> píšu, ale myslím, že dnes oběhnu více míst.

>

> Pokračování:

> Poté jsem jí požádal, aby se mě pokusila zjistit telefon na české velvyslanectví

> o kterém jsem byl na 90% přesvědčen, že se v Tbilisi nachází. Po nějaké době se

> jí podařilo dovolat na informace a zjistila jednak telefon na ono velvyslanectví

> o kterém mě tvrdili na ministerstvu, že neexistuje a taky horkou linku na toto

> ministerstvo. Zavolala nejdříve na to ministerstvo a ohlásila tam, že mě tam

> vyšetřovali a že jsem ted zjistil, že mě chybí peníze. Poté jsme se několikrát

> neúspěšně pokoušeli dovolat na velvyslanectví. Zbytek noci jsem už nespal a od

> osmé hodiny jsem se pokoušel dovolat na velvyslanectví. To se mě asi po

> půlhodině podařilo a po rozhovoru s Vámi jsem na základě Vaší rady si sbalil

> všechny věci a okamžitě jsem taxikem odjel na velvyslanectví. Zbytek už víte.

Cestomaniak - server pro cestovatele - (c) Jindra a Jan Šaršon :: o serveru :: o autorech :: inzerce :: napište nám :: ISSN 1214-2743 ::  RSS